Bublinatky (Ultricularia) patří k nejrozšířenějším masožravým rostlinám, po světě se jich vyskytuj přes dvě stě druhů a kromě vysloveně suchých území je najdeme všude. Také u nás se planě vyskytuje několik druhů v rybničných a rašeliništních oblastech. Bublinatky se rozdělují na vodní, pozemní a orchidoidní, v našem podnebném pásmu se nejlépe daří těm vodním, jiné druhy lze s úspěchem pěstovat jako pokojové v květináčích nebo ve vlhkých teráriích na kořenech. Pokud máte na zahrádce rybníček, který nepromrzá až ke dnu, bublinatky vám krásně ozdobí zejména pobřežní vodu. Ideální je, když jim na dno přidáte trochu rašeliny. Na hladině plavou různě dlouhé prýty rostlin, ze kterých vyrůstá množství mnohočetných tenoučkých úkrojků, takže rostlinka vypadá jako chlupatý stonek. Úkrojky nesou pasti, skryté pod hladinou. Pomocí těchto bublinek se záklopkou, kterou bublinatky dokážou otevřít a zavřít v nepostřehnutelném zlomku vteřiny, rostliny loví droboučké vodní živočichy.
Bublinatky se zpravidla nepěstují proto, abychom mohli pozorovat jejich specifický způsob obživy, ten je tož jednak skryt pod hladinou a jednak probíhá lov tak rychle, že ho nedokážeme zaregistrovat. Zato jsou ale tyhle rostlinky velmi půvabné a vykvétají nad hladinu množstvím krásných bílých, žlutých nebo modrofialových květů, které zdobí rybníček po celé léto. Na zimu pak rostliny vytvoří takzvané turiony, které klesnou ke dnu a zde přečká rostlina do jara, kdy znovu vyrazí prýty na hladinu. Pěstování bublinatek není úplně jednoduché, turiony některých náročnějších druhů je třeba sbírat a přezimovat ve vodě v chladničce při 2-5 °C. Bez potíží vám ale porostou Ultricularia australis a U. vulgaris se sytě žlutými květy.
Tučnice (Pinguicula) jsou také hojně rozšířené na mnoha místech světa. Příznivci masožravek určitě dobře znají hlavně mexické druhy, které se poměrně snadno a tudíž často pěstují jako pokojové rostliny. Několik druhů tučnic ale najdeme i v naší přírodě, mnoho jich pak roste v mírném i chladném vysokohorském pásmu, takže je možno je s úspěchem pěstovat i v našich zahradách. Popsaných druhů stále přibývá – tučnice totiž zpravidla zabydlují poměrně malé území, takže se postupně vyvinuly specifické druhy v poměrně malých lokalitách. Také u nás jsou popsány dva druhy – tučnice česká a tučnice Dostálova, které nenajdeme jinde než v na malých územích v ČR, oba druhy jsou ovšem kriticky ohrožené. Tučnice pěstované venku vytvářejí na zimu přezimovací pupeny, ze kterých se na jaře rozvine růžice tučných listů porostlých lepkavými chloupky. Na ty rostlina lapá drobný hmyz, kterým se „přikrmuje“, část živin totiž čerpá jako jiné rostliny z půdy. Na rozdíl od jiných masožravek, které potřebují kyselou půdu, mají tučnice rády trochu vápníku – planě rostou často na skalách, kde je vápník součástí půdy. Dobře se jim tedy bude dařit třeba ve sklace, kam umístíte kus řezaného vápence nebo travertinu, do kterého vyhloubíte otvory a vyplníte je vhodným rašelinovým substrátem.
Tučnice přezimující venku potřebují ke zdárnému vývoji dostatek světla, ale nesnášejí sucho a příliš mnoho přímého slunce. Musíte jim tedy zajistit stálou vláhu a přistínění. Na skalce se to zdá složité, ale vyřešit to můžete třeba do země zasazenou větší nádobou, která bude stále plná vody, do ní pak usadíte kámen osázený tučnicemi. Porézní kámen se substrátem potáhne vláhu ke kořenům a zároveň odpar zajistí i dostatek vzdušné vlhkosti. Rostliny se vám odmění nejen zelenými růžicemi tučných listů, ale také nádhernými nejčastěji modrými jarními květy. Druhy vhodné k celoročnímu pěstování u nás jsou například Pinguicula alpina, Pinguicula grandiflora, Pinguicula leptoceras, Pinguicula nevadensis, Pinguicula vulgaris, Pinguicula villosa.
Text: Gabriela Koulová
