Jak je to se slunečnicí podle řeckého mýtu

Zhrzená nymfa se proměnila ve slunečnici

My se dnes slunečnicí ale nebudeme zaobírat ani z hlediska hudebního, ani z hlediska pěstitelského, ale nahlédneme do řeckých bájí, které vypráví o jejím vzniku podivuhodný příběh. Řecký mýtus o vzniku krásné květiny slunečnice vypráví o zrazené lásce nymfy Clytie, kterou opustil bůh slunce Apollón. Ten se zamiloval do jiné, avšak ani tato láska neměla šťastný konce. Zrazená žárlivá nymfa Clytie totiž způsobila smrt své sokyně, neboť prozradila tento vztah jejímu otci. Rozzlobený otec nechal zaživa pohřbít svou dceru hluboko pod zem. I sám Apollón se snažil svou novou lásku oživit, ale nepodařilo se mu to. Proměnil ji tedy alespoň v kadidlovník. Bohem odvržená nymfa Clytie chřadla a chřadla, až nastala její proměna v květinu, která svou hlavu stále natáčí ke slunci, myslíc na boha Apollóna, jehož pozornost se snaží k sobě přitáhnout.

Vznik druhu otočník (Heliotropium)

Takto patrně vznikl některý druh z rodu otočníků (Heliotropium). Název je pochopitelně odvozen ze dvou řeckých slov helios = slunce a tropein = otáčet. U této rostliny se za sluncem otáčejí listy.

Zemí původu slunečnic je Amerika

Slunečnici jako rostlinu ovšem staří Řekové neznali a ani znát nemohli. Zemí původu rodu Helianthus je totiž Amerika. Již 3 tisíce let před naším letopočtem tam slunečnici využívali Indiáni jako užitkovou rostlinu. Byla pro ně rovněž rostlinou posvátnou. V roce 1569, kdy byla slunečnice přivezena do Španělska, to už byl jen krok k tomu, aby se rozšířila po celé Evropě.

Slunečnice zobrazovaná v umění

Již v 17. století začali malíři se zobrazováním proměny nymfy Clytie ve slunečnici. Je pravda, že v 17. století byla slunečnice jakýmsi symbolem mezi vládcem a ovládanými. V témže století se začala přidávat slunečnicová semena do pečeného chleba a od 19. století se ze slunečnicových semen začal lisovat olej. K proslavení slunečnic nejen v umění, ale celkově jistě přispěla i díla známých autorů, kterými byli V. van Gogh, G. Klimt, P. Gaugin a rovněž E. Schiele.

Text: Zuzana Bohdalová