Morušovníky bílý a černý (Morus alba, M. nigra) jsou stromy pěstované jako kulturní rostliny tak dávno, že prakticky nelze vystopovat jejich původ. Pravděpodobně pocházejí z oblasti starodávných kultur dnešního Íránu, odkud se již před tisíciletími rozšířili po celé Asii i do evropského Středomoří. Nebýt moruší, nebylo by hedvábí – tak také nejvíce známé existenci tohoto stromu, jako domov a potravu housek bource morušového, z jehož kukel se spřádá hedvábná nit. U nás se ovšem tomuto broukovi nedaří, patří do teplých krajů. Výhoda pro nás – ovoce morušovníku si můžeme vychutnat sami.
Do střední Evropy se první stromy dostaly až v polovině 19. století, rychle si získaly oblibu nejen v zámeckých parcích, ale brzy se dostaly i do zahrad. Zatímco parky zdobí svými rozložitými korunami a krásným olistěním, v zahradách byl kromě toho pěstován zejména morušovník černý pro mimořádně lahodné ovoce.
Nenápadné květy, kterých si na jaře možná ani nevšimnete, se během léta postupně proměňují v podlouhlé, ostružinám podobné, plody. Ty se postupně vybarvují od bílé přes červenou a ž v plné zralosti po temně modrou. Proti jednorázové sklizni většiny ovocných stromů našich zahrad mají jednu výhodu – dozrávají postupně a sklízet je můžete od konce června až do září. Nejsnazší sklizeň je natáhnout pod strom plachtu a sbírat ovoce, které plně zralé opadává. Jenže takhle byste si asi moc moruší neužili – většinu by vám jich ozobali ptáci, kteří jsou po nich lační snad ještě více než po třešních. Takže lépe je postupně otrhávat a konzumovat. Moruše se nedají skladovat, rychle podléhají zkáze, čerstvé jsou ovšem skutečně vynikající. Plné temně modré šťávy se sladkokyselou chutí dodávají navíc tělu množství vitaminu C. Co nestihnete sníst, můžete zpracovat na neméně lahodné džemy nebo sirup.
Oblíbenost moruší byla u nás ještě na počátku minulého století veliká. Svědčí o tom i vyšlechtění zvláštní odrůdy, která byla světově uznána v roce 1948. Jmenuje se morušovník trnavský (Morus x trnaviensis) a vyznačuje se proti původním druhům nižším vzrůstem a pomalým růstem, zato velmi bohatou plodností. Z jednoho dospělého stromu lze sklidit až 100 kg ovoce. Je to kříženec černého a červeného morušovníku s plody temně červenými a velmi sladkými.
Morušovníky se dnes pěstují jako okrasné stromy s „přidanou hodnotou“ vynikajího ovoce. Původní druhy dosahují skutečně mohutného vzrůstu až 18 m výšky a dožívají se vysokého stáří. Okrasné odrůdy morušovníku černého jsou nižší, běžná výška je 3 – 10 metrů. Počítejete ovšem s rozložitou korunou, která má šířku 3 – 12 metrů. Tyto odrůdy mívají větve skloněné až k zemi a v době olistění tak tvoří nádherný kulatý tvar.
Především pro okrasu se pěstují morušovníky bílé – jejich bílé moruše jsou totiž mnohem trpčí než černí sourozenci. Zato existuje řada kultivarů, které krásně vyzdobí zahradu. Do té menší můžete vysadit například bílý morušovník vzrůstu „pendula“ tedy s převislými větvemi. Vyroste maximálně do výšky tří metrů a převislá koruna má šířku nejvíce dva metry.
Větší plochu ozdobí zase bílý morušovník „Macrophylla platanifolia“, jehož korunu snadno udržíte ve tvaru širokého deštníku, když jí každé jaro podobně jako vrbu seříznete loňské větve až asi na 20 sm. Vyženou pak mladé, které na koncích budou převislé jako deštník. Když seřezávat nebudete, koruna bude stejně krásně rozkladitá, ale bude mít spíše tvar klobouku. Největší ozdobou této odrůdy jsou pětilaločné velké listy, které zůstávají zelené až do opadu.
Všechny morušovníky mají rády kvalitní hlubokou zeminu s množstvím živin. Vysadit je můžete nyní na podzim nebo příští rok na jaře, mladé stromy až asi do tří let nezapomeňte zalévat. Když si vytvoří dostatečně rozlehlý kořenový systém, dokážou si už živiny i vodu vytáhnout ze širokého okolí, hnojit ani zalévat pak již starší stromy není třeba. U nás pěstované odrůdy jsou mrazuvzdorné většinou až do -30 °C, lehce choulostivější je snad jen platanovitý stromek, který se určitě nehodí do nějaké ledové horské kotliny, jinak ale zvládne většinu našeho území bez problémů.
Text: Gabriela Koulová
