Pojem neopadavé rostliny není úplně přesný, protože i stálezelené druhy musí postupně své jehlice či listy obměnit za nové. Tento efekt není ovšem nijak výrazný a je rozložen do poměrně dlouhého období, takže si ho mnohdy ani pořádně nevšimneme.
S touto skupinou rostlin, především tedy dřevin, to nemáme v našich klimatických podmínkách úplně jednoduché. Na území České republiky totiž není naprostá většina z nich původní a naše klima jim příliš nevyhovuje, s čímž musíme počítat již při jejich výběru a výsadbě.
Příliš jim nesvědčí horká suchá léta, tuhé zimy s častými holomrazy a pozdní mrazíky, které dokážou napáchat obrovské škody. Poškození pak bývá poměrně dlouhodobá a velice pomalu se stav vrací do původních kolejí. Ještě než se pustíte do nákupu stálezelených rostlin, snažte se co nejvíce poznat podmínky na své zahradě, neopadavé rostliny jsou poměrně vybíravé.
Efekt stálezelených dřevin
Tato u nás poměrně úzká skupina hraje velice důležitou roli především v takových zahradních kompozicích, od kterých očekáváme, že budou zajímavé i během vegetačního klidu, to znamená i v průběhu zimy a předjaří, kdy jsou opadavé dřeviny bez listů a jehlic. Právě v této době zelená barva oživuje celkovou kompozici a dodává jí příjemnou eleganci.
V našich podmínkách se omezujeme na používání velice úzkého sortimentu, především pokud budeme srovnávat možnosti anglických, francouzských či italských zahradníků, kteří mají po ruce mnohonásobné množství vhodných stálezelených kandidátů.
V českých zahradách se omezujeme ve většině případů na osvědčené druhy, které lépe snáší i naše poměrně nevyhovující podmínky. Mezi stálice sortimentu patří oblíbené zimostrázy vždyzelené (Buxus sempervirens), bobkovišně lékařské (Prunus laurocerasus), kaliny pražské (Viburnum x pragense), pěnišníky (Rhododendron hybridum), zimolezy lesklé (Lonicera nitida) či jejich příbuzné zimolezy fialové (Lonicera pileata) a z popínavých dřevin pak břečťany popínavé (Hedera helix). Z jehličnatých dřevin se orientujeme především na sortiment borovic (Pinus sp.), smrků (Picea sp.), jedlí (Abies sp.), pro tvorbu živých stěn a plotů ideální tisy červené (Taxus baccata) a mnoho dalších. Stále častěji se soustředíme na použití stálezelených cedrů (Cedrus sp.) a některých bambusů, které jsou ovšem na exponovaných stanovištích poměrně náchylné k hlubokému namrzání.
Jak už to ale tak v zahradní architektuře bývá, s ničím se to nesmí příliš přehánět. Kompozici tedy raději nestavte na výhradním použití stálezelených druhů, většina z nich je totiž během roku naprosto vzhledově stabilní a ve větším zastoupení působí strnule. Toto pravidlo platí především u jehličnanů, které mají na rozdíl od listnatých druhů poměrně pravidelný habitus, který vnáší do kompozice geometrii. Stálezelené dřeviny používejte spíše jako příjemný doplněk určený pro zvýšení efektu celoroční působnosti zahrady.
Péče o stálezelené dřeviny
Listy a jehlice fungují jako asimilační orgány, na jejichž povrchu v době vegetace probíhá kromě fotosyntézy také vypařování vody, tedy transpirace. V době vegetace jsou tedy dřeviny náročné na příjem vody, která se zároveň odpařuje. Jakmile ale tyto orgány na konci sezony opadají, sníží se i spotřeba vody.
U stálezelených dřevin je to ovšem jinak. Tím, že se ani v zimě nezbavují svých listů a jehlic, mají neustálou potřebu přijímat vodu, což bývá někdy poměrně velký problém. Především při oteplení v období bez sněhové pokrývky. Pokud se tedy rozhodnete na svou zahradu vysadit stálezelené dřeviny, počítejte s jejich občasnou zálivkou také během zimy, tedy v době oblevy, kdy rozmrzne půda.
Mnohým problémům můžete předejít již ve chvíli výběru vhodného stanoviště určeného pro výsadbu. Stálezelené rostliny sázejte pouze na chráněná stanoviště, kde v zimě nehrozí silný průtah ledového větru, ostré zimní slunce a sucho v létě. Většině dřevin vyhovuje mírné zastínění okolní vegetací a s pravidelnou zálivkou během vegetace může pomoci automatický závlahový systém.
