Třemdava bílá je vlastně růžová

Setkání v přírodě spíše výjimkou

Třemdava bílá, Dictamnus albus, je nádherně kvetoucí statná květina. K naší smůle je v dnešní době spíše výjimečným zážitkem, setkáme-li se v naší přírodě s volně rostoucími třemdavami. Mnohem častěji je vídáme v zahradách. Pokud si tuto rostlinu zakoupíme a dopřejeme jí vhodné podmínky k růstu, bude vykvétat každoročně na konci jara. Nejstatnější rostliny dosahují výšky i přes jeden metr.

Rostlina ze seznamu ohrožených druhů

V minulosti se třemdava využívala také jako léčivka, ale vzhledem k jejímu úbytku ve volné přírodě není její sběr možný. Dnes již nalezneme třemdavu bílou jako součást Černého a červeného seznamu ohrožených rostlin v ČR.

Původ rostlin a jejich příbuznost

Třemdava bílá je původem eurasijská rostlina, která se rozšířila nejvíce v oblastech teplejších poloh na jihu a ve středu Evropy, dále ve střední a západní Číně. Řadí se do čeledi routovitých (Rutaceae), což představuje společnou kategorii s rodem Citrus. Ani v tomto případě mezi těmito natolik odlišnými skupinami rostlin nenaleznete zdánlivě žádnou podobnost. Ovšem jen do doby, než si k třemdavě bílé přičichnete. Jakmile poznáte citronově jemnou vůni jejích květů, již o příbuznosti s citrusy nebudete pochybovat. Vylučování rozmanitých aromatických látek je pro skupinu routovitých velmi typické.

Pověstný biblický „hořící keř“

Některé složky jejích aromatických látek – éterické oleje – nejsou jen vonné, ale také zápalné. Podobně je tomu například u levandule. A právě díky výskytu těchto zápalných složek se stala třemdava pověstným biblickým „hořícím keřem“. Samovznícení horkého vzduchu s vysokou koncentrací výparů v okolí rostlin je ale možné jen tam, kde se nachází opravdu velké množství těchto rostlin pohromadě. Třemdavy milují spíše slunné svahy a blízkost listnatých lesů. Nejlépe se jim daří na hlinitých, ale i kamenitých půdách vápenatého charakteru.

A jak je to s její barvou?

Třemdavy kvetou vrcholovými hrozny růžových květů jemného barevného nádechu s výrazným temně purpurovým žilkováním. Jejich pětičetné květy jsou navíc jemně nepravidelně tečkované. Existují sice i čistě bílé formy, které jsou v přírodě ojedinělé, ovšem v pěstovaných kulturách častější. Jedná se o kultivar Albiflorus. Český i latinský název však nemá původ v bílé barvě květů, ale v barvě dřevnatého kořene, který se dříve hojně využíval v lidovém léčitelství.